Růže

Zdálo se mi že jsem na počátku cesty
Že rozumím kvetoucí růži

Protože růže je růže
A když mi bylo to tajemství nablízku
Cosi ve mně utichlo, oněměla jsem
„Nic není“ zaznělo prostorem

Ta slova měla barvu nachu
A já jsem se rozpomněla
Že svět povstal z ohně
Už není třeba slov
I když jsme přečetli znaky
I když jsme rozluštili písmo
I když jsme odhalili znamení
Nezbývá než mlčet

„Řád, který si naše mysl představuje
je jako síť ,nebo žebřík,
který se staví proto,
aby bylo možno něčeho dosáhnout.
Jakmile však toho bylo dosaženo
je třeba žebřík odhodit
protože se ukáže, že sice posloužil,
ale neměl smysl.
Jediné pravdy, které k něčemu jsou, jsou nástroje,
které je třeba po použití odhodit.“

„Někdejší růže je tu už jen co jméno,
jen pouhá jména držíme ve své moci“

V.I.T.R.I.O.L

Postav chrám z bílého kamene
Ať nemá žádného počátku ani konce
Vezmi do svých rukou meč
a tak hledej vchod
U vchodu najdeš hada
A tím že se ho chopíš obětuj jej
A vejdi

Slunce je skryté ve hvězdě
Východ v západu
Umělec v díle
Přispěním milosti
Je vrácen a doveden zpět
Do své vlasti

Tak i ty znovu najdeš sebe
až nebeské slunce
a Luna sestoupí
Spojením protikladů
uctívej zlato

Země

Ukryla jsem Tě před sebou
Když studny otevřely náruč
a voda zaplavila zem
Zachvěla se obloha
a já jsem vyčkávala na tu pravou chvíli
Zdědil jsi pouta

A až se nebe zbarví krví
Sejdeš znovu za mnou
Touha Ti koluje v žilách
Obejmi mě
Jsem země
Smrt je mi zrnem

MIHI MORI LUCRUM

Řeka



Hledala jsem řeku
Předky kteří nás zrodili
Muže rybu, ženu ptáka
Spící na dně
Položila jsem vzpomínky na hladinu
A mé rty se dotkly oblohy
Voda si vzala mé jméno
A spojila je s popelem

Hledala jsem řeku
V ní předky kteří nás zrodili
Muže rybu, ženu ptáka
Spící na dně
Má slova zčeří hladinu
A kosti pohnou zemí
Dno řeky zrodí život
Protože není konec který by nebyl
Začátkem

Poušť

Ten kdo jednou porozuměl slovům
Nesmí myslet na návrat
Ten kdo jednou odvrhl vzpomínky
Musí zapomenout cestu zpět
Ten kdo se jednou vydal na cestu
Nesmí myslet na návrat
Ten kdo jednou zahlédl tajemství
Musí zapomenout cestu zpět

I když se všechna stvoření před tebou pokloní
Nesmíš zůstat stát
I když si budeš myslet že jsi u konce
Nesmíš se zastavit
Musíš jít dál

I když tě bude volat má náruč
I když tě mé rty budou prosit abys zůstal
Není cesty zpátky

I když tě bude volat má náruč
I když se mé srdce promění v prach

Zůstanu vánkem který bude hladit tvou tvář
Zůstanu mrakem který ti dá stín
Zůstanu vodou která přinese život
Zůstanu pískem pouště

Hora

Když jsem se dívala na prostřenou oblohu
Zmocnil se mě neodvratný pocit
Že věčnost a ptačí peří
Jsou jedním obrazem téhož
Nepochopitelného víru
Vynášejícím soud nad každým
Kdo se mu nepostaví



A v tom okamžiku mi zdálo
Že každý kámen je dvojsmyslný
A že vlastně celou věčnost jen doufá
že alespoň okamžik
Ukáže ten zázrak
Co dodá bezvládnému svitu důvěru
Zůstat v temnotě

Rovnováha

Sám v zajetí svých myšlenek
hledám co jsem snad neztratil
ukrytá poznání zavátá časem
jenž poskytly by útěchu a cíl

Osamění neskýtá jen smutek,
ve smutku osamění stává se klíčem
Klíčem ke ztracené nevinnosti,
Prostředkem najít zas odvátý klid
Zaslepená mysl na zcestí přivedla
Prohlédl jsem a hledám příčinu
Život ve vzpomínkách odvrací pozornost
V prázdný němý film proměnil se sen
Sen, co žil, přežít chtěl
Ale probděl a procitnul jsem
Do očí vnesl se ranní opar
Strnulost v úsvitu nového dne

Jak znovu dát těch věcem řád
Jak najít znova smysl
za ty zrnka písku dal bych vše...
Stojím ve vzduchoprázdnu a čekám
na příchod
Pomalu tak pomalu plyne voda
Pohlédnu pravdě v tvář

Zvrátit tak osud
Setřít zášť
Já chci se probudit
Já nechci zas snít

Stvořitel předává
a já přidávám svůj otisk
Máme život který si zasloužíme
Jak o něm uvažujeme
tak ho vnímáme
Předurčujeme jeho podobu

Meze

Kde jsou ty hranice sobectví
člověk snad není jen zvrácená hmota
není jen zvířetem,
co pudově bez rozmyslu po všem co chce,
svou ruku vztahuje.
Snad ještě neztrácíme vzájemně
k sobě víru v sobě zahledění.
Bez soucitu, odcizení
Tvoříme si každý vlastní klec
Životy plynou jak oblaka oblohou
Na každém je, zvolit si způsob
Mraky co zmohutní, proletí, zmizí
Jednou se oddělí, podruhé splynou
Narozdíl od nich však člověk má volbu.
Být tím, co získává na úkor ostatních?

Kde ztratila se rovnost vůči svědomí.
Proč člověk chová se tak,
jak nechce sám,
aby ostatní k němu se měli.

Pro lásku k sobě?
Pro své pohodlí?
Jen pro své dobro,
bez výčitek svědomí
Uspokojit ambice zabít v sobě lidství.

Vztahuji ruce a volám
Když už po sedmé vstávám,
z prachu poté co mě srazil přítel.

Devět

Vstoupil jsem do vesmíru,
jeho ticho sahá všemi směry
nekonečně daleko
jsem sám v bodě nula

Má záchrana před chaosem jiných světů
Světů bez hvězd, galaxií, bytostí
Prostor, kde není nic, jen mé "já"

Má víra je má pravda
Pak teprve mohu vychutnat
sluneční světlo a modré nebe
vychutnat skutečnost být člověkem
této planety

Cesta do hlubin vlastního vědomí
Putování mezi atomy, buňkami a orgány
jenž vytváří to čemu říkám "já"

Putoval jsem se svým mozkem
a sledoval neurony
se svým srdcem
a sledoval jeho puls
se svou krví a vnímal její pohyb.

Uvědomil jsem si kolik prázdna
ve mě existuje
jak nesmírné jsou energie
mého vlastního těla
Pocítil jsem hlubokou úctu
k tomu co nosím
a co jsem